Kenya 2001 - díl druhý

Čtvrtek 16.8. - rybaření u ostrova Manda

Včerejšek jsme strávili chytáním bronzu na pláži u vesničky Shella. Dnešek chytáním ryb u ostrova Manda. No, chytáním ryb. Nachytala se jenom jedna. Naštestí byli naši průvodci prozíraví a nakoupili jich pro jistotu několik ráno v přístavu. Takže jsme se docela nadlábli a zbylo něco i na plážové psy.

Do hotelu Pole-Pole se pomalu-pomalu začínají stěhovat další cizinci z celého světa. Včera párek Holanďanů, dneska Američan Johnny. Mluví srozumitelnou, ne príliš afektovanou newyourskou Angličtinou a svou americky naivní a mírně povrchní bodrostí si nás postupně získává. Já ho obdivuji predevším za to, že se mu podařilo přesvedčit astronomického diletanta Honzu o výjimečnosti jižní oblohy. A to dokonce do takové míry, že si šel s bleskem vyfotit Jižní kríž. Když jsem se včera pokoušel o to samé (přesvedčit Honzu, ne fotit!), výsledkem mi byl pouze výsměch, že "tamta hvězda, co tak jasně svítí, přece není Venuše!" (Na to aby tomu Honza uvěřil měla na Venuši príliš malou prdel a kozy... :-)) Dneska už ale Honza připouští, že to asi bude nějaká planeta, neboť Američan to odhadl na Mars. (Je mi jasné, že stejně víc věří, že je to Mars. A docela me to sere.)

Večeříme "na divoko" v zahradě přehnaně přátelského Happyho, jenž si své štestí navozuje neustálým hulením a žvýkáním jakýchsi travin. Na jeho slibované "čapáááči, kokóóónat rajz, swahííli kejk, kráb" a zejména pak "lóbstrrr", který se nějak zapomněl dostavit, za peníze z nejdražší pražské restaurace a s kvalitou obsluhy nejhorší užgorodské asi nikdo z nás do smrti nezapomene.

Pátek 17.8. - pláž Shella

Dneska trávíme už 4. noc v Lamu - nevětším městě na stejnojmenném ostrově. Údajně je to i nejstarší město v Keni. Obyvatelstvo je predevším muslimského vyznání. Islám je zde (totiž) propagován stejně drastickou formou jako výkup kožek či vakcinace lesní zvěře na našem venkově. Pamatuji zcela presně veškerá ta traumatická probuzení u babičky v Kyšicích, kam jsme jezdili s bráchou na prázdniny - krátká znělka od Karla Gotta či Marie Rottrové oznámí sedmou hodinu ranní, následuje fouknutí do mikrofonu či odkašlání souchotinářského starosty a "VAKCINACE LIŠEK BUDE PROVEDENA V OKOLNÍCH LESÍCH Z LETADLA DNES V ODPOLEDNÍCH HODINÁCH..." Tady to probíhá podobně, s tím rozdílem, že je to v Arabštine, že hlášení "ALLÁH JE VELIKÝ" prichází již kolem páté hodiny ranní a že oproti "VÝKUPU KOŽEK, KTERÝ PROBĚHNE DNES V PATNÁCT HODIN PŘED KULTURNÍM DOMEM..." jej neopakují jenom jednou, nýbrž doaleluja - mimochodem, teď mě napadá, že etymologický význam tohoto spojení má kořeny možná práve zde. Opravdu nevím, co si tím ten Arab každé ráno léčil. Jestli komplex z dětství, kdy ho jako nejmladšího nikdo neposlouchal, nebo nějakou extrémní formu nespavosti. Každopádně jsem zde ranní poluci zaměnil za hlasité klení a zapřísahání se, že hned po návratu domů půjdu obětovat našim bohům a vypláznu za to klidně i nekřesťanské peníze. Zdejším bych obětoval tak maximálně prášky na spaní...

Sobota 18.8. - ostrov Kiwayiu

Na ostrov Kiwayiu jsme připluli jednostěžníkem bez motoru, koupelny a toalety těsně před západem slunce. Plachta plná záplat, již by Indiáni bez váhání přirovnali k ústům staré sqwah, se ve větru nadouvala jako hruď mladého Apače nebo jako hruď našeho Honzy, když v Shelle poprvé vyšel na pláž ve svém novém kangu (Je to jakási odrůda kimona či skotské sukně, kterou zde místní plážoví inženýři nosí kolem pasu, aby neprišli o důstojnost skrze své chlupaté a křivé nohy. Honza si ho však nekoupil v obavě o svou důstojnost, nýbrž o svou kůži. Po prvním dni na slunci se totiž spálil jak Mr. Hus.)

Loď se chvílemi kymácela opravdu docela slušně, dvoumetrové vlny si s námi hráli berany-berany-duc, pršelo až praštelo, v ráhnoví pak zase praštělo až svištělo a tak nebylo divu, že jsme toho měli brzo nejen plné zuby ale i plnou loď. Dalo docela fušku to kbelíkem pumpovat zpátky. Jak se zvedal vítr a houstnul déšť, houstla i nálada a zvedaly se hlasy opěvující tichou vánoční krajinu Ladových obrázků. "Ti-chá nóc, svá-tá nóc...," pěli jsme spolu s Honzou k údivu ostatních do burácející vichřice.

Přistáli jsme zcela promočeni a ihned jsme počali močit. Neboť, jak jsem již řekl, náš koráb bohužel toaletou nedisponoval a systém "moč přes palubu" se nám za daných podmínek nezdál príliš bezpečným. Mohl se totiž lehce zvrhnout v "muže přes palubu". A veřte či ne, na rozdíl od za námi plovoucích žraloků to bylo to poslední, co jsme v lodi bez záchranného kruhu, chtěli slyšet.

Domorodci na ostrově Kiwayiu jsou velice pohostinní, a tak vyšli vstríc i ostatním našim potřebám. Uvařili kokosovou rýži, čaj a snad i zpíval, za což si pak odnesli zrcátka a nožíky s malovanými střenkami. Ale to už nevím jistě, neboť jsem se pod tíhou zážitků a únavy svalil do moskitiéry a jal se zařezávat okolo rostoucí mangrovníky.

Dále